Laureáti Ceny Jože Plečnika 2020
Richard Mlýnek
Narozen v roce 1951. Po vyučení pracoval jako pokrývač v opavském Okresním stavebním podniku. Po vystudování střední školy působil jako vedoucí střediska klempíř-pokrývač a vzdělával učně jako mistr odborného výcviku. V roce 1990 se osamostatnil a založil pokrývačskou firmu zaměřenou na opravy pokrývání a rekonstrukce střech památkově chráněných budov.
Uvedl znovu téměř zapomenutou technologii „Moravský způsob pokrývání“ do praxe.
První střechu pokryl typickými čtvercovými břidlicemi už v roce 1996, ale skutečný návrat k technologii pokrývání začíná rokem 2001.
V roce 2011 obdržel od Ministerstva kultury ocenění „Nositel tradic – tradiční pokrývaní střech břidlicí“. Pokrýval například například kostel v Hradci nad Moravicí, ale k vidění jsou střechy pokryté „po moravsku“ v celé republice i v cizině. Mezi jeho nejslavnější realizace patří střecha chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře.
Jeho firma, kterou vedl, se podílela na mnoha realizacích, které zahrnují zámky, hrady, církevní stavby, budovy významných institucí, vily či projekty v zahraničí. Věnuje se i pedagogické činnosti.
Je také soudním znalcem ve specializaci na historické krytiny a technologie, členem redakční rady časopisu Střechy, fasády a izolace, místopředsedou Českomoravské asociace pro břidlici. Současně je uznávanou autoritou v oblasti soudního znalectví se specializací na technologie renovací historických střešních krytin a ve svém oboru je uznávanou autoritou.
PhDr. Vladimíra Jakouběová
Narozena v roce 1956. Vystudovala dějiny výtvarného umění na Masarykově univerzitě (dříve UJEP) v Brně. Profesionální dráhu odborného pracovníka zahájila ještě v době studií pasportizací zámeckých inventářů na Hluboké a ve Slatiňanech. Na místo odborného pracovníka turnovského muzea pro obory etnografie a umělecké řemeslo nastoupila v roce 1979.
V roce 1986 pověřena vedením muzea a o rok později jmenována do funkce ředitelky, kterou zastávala až do roku 2020. Za více než třicetileté působení navrátila turnovskému muzeu jeho dobré jméno. Stavebními úpravami prošly všechny budovy muzea, byl revitalizován barokní dům U Bažanta, zbudování Klenotnice v hlavní budově, Kamenářský dům i expoziční objekt věnovaný horolezení.
Vedle své funkce se neúnavně věnuje výstavní i publikační činnosti, řeší projekty a výzkumy nadregionálního významu, kdy turnovské muzeum se v její osobě stalo odborným garantem péče o tradiční lidovou kulturu v celém Libereckém kraji. Velkým přínosem pro rozvoj muzea a jeho sbírek bylo získání pozůstalosti manželů Jany a Josefa Scheybalových, které se zároveň stalo největší akvizicí v historii celého muzea. Od počátku také stojí za realizací Staročeských řemeslnických trhů a programů na Dlaskově statku v Dolánkách.
PhDr. Věra Kovářů
Narodila se v roce 1932. Po maturitě na gymnáziu v Brně studovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity(tenkrát Univerzity Jana Evangelisty Purkyně), obory etnografii a hudební vědu. Studentská léta pro ni představovala velké štěstí, a to hlavně díky tomu, s jakými osobnostmi se setkala. Především jí byl Antonín Václavík, kterého Věra Kovářů považuje za „…apoštola lidové kultury.
Při vyslovení jména dr. Kovářů si odborníci u nás i v zahraničí, široká kulturní veřejnost, tanečníci a muzikanti vybaví drobnou, nepřehlédnutelnou osobnost kulturního života. Je uznávaná mezi mladými folkloristy, dětmi, odborníky, úředníky na radnicích místní samospráv, krajských úřadů i ministerstev, mezi organizátory a pořadateli řady festivalů, slavností a aktivit ve velkých městech i zdánlivě nevýznamných koutech našich regionů, mezi vrstevníky, obyčejnými lidmi i starými pamětníky na zastrčených nebo zapomenutých samotách. Ve svém věku je mimořádně čilá a energická nejen při svých hlavních odborných a zájmových aktivitách – dokumentaci a záchraně tradičních lidových staveb v terénu, či mezi folkloristy při tanečních seminářích, kde vystupuje v roli tanečního a hudebního lektora či odborníka v oblasti krojů, mezi archivními materiály, při zpracovávání výzkumů a stále aktivně a zodpovědně naplňuje roli etnografky, památkářky, organizátorky, autorky pořadů, sběratelky a odborné poradkyně napříč regiony naší země, nejvíce pak na území Zlínského, Jihomoravského a kraje Vysočina. V roce 2016 spolupracovala jako odborný konzultant při natáčení filmu Děda z prostředí Zlínského kraje – regionu Valašsko.
Miroslav Kovářík
Narodil se v roce 1964. Po absolvování Střední školy pracoval jako vodohospodář
a stavební technik u tehdejších Jihomoravských státních lesů. Láska k přírodě mu zůstavá na celý život a s tím jde ruku v ruce jeho vztah k rodnému kraji, rozvíjení historického odkazu a úcta k tradicím. Od listopadu 1990 je soustavně starostou obce Modrá. Byl zvolen v jako jeden z nejmladších starostů v tehdejším Československu. Od roku 2004 také předsedou Místní akční skupiny Buchlov. Má bezpočet funkcí v různých oblastech spolkové činnosti, včetně střediska skautů, které zapojuje do krajinotvorby. Motivuje zde děti k získávání vztahu k regionu a k přírodě.
Za jeho třicetileté působení na tomto postu se Modrá výrazně proměnila.
Ať se to týká občanské vybavenosti, kulturního a společenského života, ale také znovuobnovených tradic i zvyků, a v neposlední řadě rozvoj cestovního ruchu. Díky jeho dlouhodobé systematické práci, odhodlání a nadšení se podařilo proměnit obec Modrá v jednu z nejnavštěvovanějších turistických atraktivit Zlínského kraje. Základním kamenem myšlenky byla NKP Na Díle Modrá, jediný turistický cíl obce, který navštěvovalo 200 návštěvníků ročně. Od roku 1994 realizuje řadu na sebe navazujících projektů, které dnes tvoří udržitelný a ekonomicky soběstačný areál „Skanzen Modrá“, stojící na podložených historických základech s roční návštěvností 240 tisíc návštěvníků. Mottem Miroslava Kováříka je „Sám nejsem ničím“. Svým nadšením stmeluje státní, odborný, soukromý i komunitní sektor, díky kterým je společně tvořeno pulzující srdce Modré i regionu. Jako skvělý vizionář a současně realizátor má Miroslav Kovářík připravenou další dlouhodobou koncepci rozvoje obce a jejího území včetně „Skanzenu Modrá“.
Miroslav Kovářík klade důraz také na ekologický rozvoj obce samotné. Obec má vlastní kanalizaci
i čističku odpadních vod, je plně plynofikována. Nepoužívají se zde fosilní paliva, s výjimkou několika moderních plynových kotlů na dřevo. Budovy areálu Skanzen jsou ekologicky vytápěny pomocí tepelných čerpadel využívající rekuperaci a elektřinu. Fosilní paliva se používají pouze k předvádění starých řemesel – odlévání zvonů, kovářské dílny a dřeva pro vypalování keramiky podle starých tradic, vaření švestek, pečení chleba. Tyto aktivity jsou demonstrovány v rámci kulturních akcí
a vzdělávacích programů.
Obec Modrá je jediná v České republice, která je kompletně kabelována v městské zastavěné
a extravilánské oblasti. Veřejné osvětlení je z velké části tvořeno fotovoltaickými lampami, které produkují vlastní energii a splňují normu, která zabraňuje šíření světelného smogu.
Ing. arch. Miloslav Michalec
Miloslav Michalec pracuje nepřetržitě 38 let na úseku regionálního rozvoje, nyní jako vedoucí odboru krajského úřadu Plzeňského kraje. Posledních 30 let se osobně věnuje rozvoje venkova v Plzeňském kraji. Pod jeho vedením má Plzeňský kraj 15 let program, kterým pomohl venkovu sumou 1 miliardy 62 milionů korun. Díky těmto investičním i neinvestičním prostředkům se zejména obyvatelům malých sídel život výrazně zlepšil.
Jmenovaný publikoval řadu článků o venkově v regionálních mediích, přednáší na univerzitě třetího věku právě na téma regionálního rozvoje i venkova.
Má bohaté a dlouholeté zkušenosti s vedením kolektivu. Má za sebou úspěšné velice ceněné knihy Zaniklé venkovské školy v Plzeňském kraji a v současné době dokončuje druhý díl. Podílel se rovněž na knize Radnice Plzeňského kraje.
Mgr. Ladislav Valtr
Narodil se 29. 6. 1964. Vystudoval v letech 1985–1990 dějiny umění a estetiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1994–1995 obor restaurování a památkové péče.
Pracoval v Muzeu hl. Města Prahy, Památníku národního písemnictví, Národním památkovém ústavu ú.o.p.v Praze. Od roku 2003 pracuje jako samostatný odborník v oblasti stavebně historických průzukumů, obnovy a restaurování památek.
Pravidelně publikuje výsledky stavebně- historických průzkumů v průzkumových zprávách od 1995 do současnosti. Prováděl průzkumy mnoha významných staveb v Praze, například zámku Ctěnice, Libeňského zámečku, Libušské tvrze, Hegertovy cihelny, Letenské vodárny, areálu Klementina a řady jiných. Také pražských usedlostí Salabka, Malovanka, Cibulka, Šmukýřka.
Více než deset let věnuje pozornost dokumentaci a vyhodnocování jader pražských vesnic Královic, Kyjí, Rybářů, Lipan, Nedvězí, Kolovrat, Tehoviček.
Je členem Grantové komise MHMP pro udělování příspěvků na obnovu kulturních památek, členem Regionální komise pro prohlašování kulturních památek Národního památkového ústavu, územního odborné pracoviště v hl. m. Praze.
Od roku 2013 působí jako externista na Fakultě stavební ČVUT na katedře technologie staveb v oblasti problematiky obnovy stavebních památek.
PhDr. Lubomír Procházka, CSc.
Narozen v roce 1956, vystudoval Fifosofickou fakultu UK v Praze. Pracoval do roku 1991 v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV (nyní Etnologický ústav AV ČR Praha, v.v.i.), kde získal vědeckou aspiranturu.
V letech 1991 – 1999 působil jako samostatný odborný pracovník ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Od roku 1999 až do současnosti pracuje v Hornickém muzeu Příbram jako vedoucí a zároveň zakladatel a spoluautor ideového záměru Muzea vesnických staveb středního Povltaví se sídlem ve Vysokém Chlumci u Sedlčan.
Od roku 1997 externě přednáší na Ústavu etnologie FF UK tematiku Lidové stavitelství, sídla a problematika bydlení. Na FF UK je školitelem doktorandského studia v oboru etnologie. Od roku 2012 přednáší externě na FF Univerzity Hradec Králové.
Od dokončení studia se věnuje intenzivně dokumentaci ke studiu regionálních forem lidového stavitelství českých zemí (fotografie, kresby, modely), k tomuto tématu publikoval celou řadu studií, recenzí a zpráv. Dlouhodobě též sleduje problematiku muzeí v přírodě, jejich interiérových expozic i etnografických expozic v bývalých vlastivědných muzeích a jejich pobočkách a ve vybraných městských muzeích. Sleduje také problematiku lidového stavitelství, sídel a způsobu bydlení ve vesnickém prostoru i v rámci střední a západní Evropy.
PhDr. Jana Spathová
Narozena v roce 1957. Na gymnáziu v Uherském Hradišti studovala humanitní oborovou větev s výukou moderních jazyků, ruštinou, latinou, němčinou a intenzivně se věnovala klavíru, malování a četbě. Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity J. A. Komenského v Bratislavě, obor historie – filozofie. Studia završila v roce 1981 státními závěrečnými zkouškami a následně v roce 1984 doktorátem. Její dosavadní profesní dráha je spjata výlučně s oborem památkové péče.
V letech 1981–2001 pracovala na Okresním úřadě v Uherském Hradišti nejprve jako inspektorka památkové péče, muzeí a galerií, od roku 1991 pak jako vedoucí oddělení kultury, památkové péče, mládeže a tělovýchovy. Od roku 2001 do roku 2013 působila na Krajském úřadě Zlínského kraje, kde zastávala místo vedoucí oddělení památkové péče odboru kultury a památkové péče. Od roku 2003 do roku 2005 postupně zpracovala koncepci účinnější podpory památkové péče ve Zlínském kraji, dlouhodobý a střednědobý plán.
Na prvním kontrolním dnu na památce lidového stavitelství čp. 118 v Tupesích v roce 1981se setkala s PhDr. Věrou Kovářů z Brna, budoucí Janinou učitelkou, kolegyní, nezištnou rádkyní a celoživotní přítelkyní, s níž od té doby spolupracuje dodnes.
Svůj zájem zejména o památky lidového stavitelství, ale i sakrální a technické památky zúročila při nesčetných akcích památkové obnovy ve Zlínském kraji. Pro záchranu památek lidového stavitelství byla zvláště významná revitalizace a rehabilitace desítek vinohradnických staveb ve vesnické památkové rezervaci ve Vlčnově a ve Veletinách, ale i řady dalších objektů lidového stavitelství, které byly v havarijním stavu a slouží dnes návštěvnické veřejnosti (např. Památník J. A. Komenského a Muzeum zvěroklestičů v Komni, Muzeum tupeské keramiky). Z mimořádných akcí v rámci Integrovaného operačního programu je třeba jmenovat její účast na obnově baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje ve Velehradě a následně na vydání sborníků Nové objevy na Velehradě a Tak pomáhá zachovat (k restaurování presbytáře a transeptu baziliky).
Ve vlastních odborných aktivitách se zaměřuje zvláště na popularizaci památek lidového stavitelství, které jsou tématem, jemuž se věnuje systematicky a dlouhodobě. Od roku 2008 připravovala každoročně v rámci Zlínského kraje projekt uznání Lidová stavba roku, který si klade za cíl podpořit vlastníky ochotné přičinit se o záchranu a využití památek lidového stavitelství na území Zlínského kraje. V průběhu let byla či je členkou různých komisí a rad, aktivně se účastnila odborných konferencí doma i v zahraničí, především těch, které byly zaměřeny na problematiku lidového stavitelství.
V letech 2013 – 2018 úspěšně vedla územní odborné pracoviště NPÚ v Kroměříži.
Právě díky paní doktorce Spathové dnes stále existuje mnoho památek lidového stavitelství a lidové architektury.
Její přínos pro kultivaci regionu v oblasti péče o památkový fond je nezastupitelný.
PhDr. František Ledvinka
Narozen v roce 1940. Absolvoval střední sklářskou školu v Teplicích a pracoval v ústecké sklárně. Později studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy etnografii a dějiny umění.
V září 1972 nastoupil do Okresního muzea v Ústí nad Labem, kde se záhy stal ředitelem. Inicioval opravu trmického zámku, ale také se mu následně podařilo zajistit zpřístupnění expozic muzea v monumentální neorenesanční školní budově v centru Ústí nad Labem. S kolegy navštěvoval opouštěné obce, kde dokumentovali zanikající památky, zaznamenávali vyprávění pamětníků a doplňovali sbírky muzea o předměty vypovídající o životě místních obyvatel.
V roce 1975 se Františku Ledvinkovi spolu s Krajským střediskem památkové péče a ochrany přírody podařilo odvrátit demolici kostela sv. Máří Magdaleny v Zubrnicích, který dokázal převést do majetku muzea. Před demolicí zachránil i největší zubrnickou roubenou usedlost čp. 61.
V průběhu několikaleté rekonstrukce objektu se zrodila myšlenka využít světnici usedlosti jako výstavní prostora záměr využít pro rozrůstající se expozice i další stavby v Zubrnicích. Začaly probíhat první transfery, pomocí nichž František Ledvinka zachránil řadu staveb a dílčích prvků lidové architektury z obcí likvidovaných důlní činností.
V roce 1977 Ledvinka spolu s kolegy z tehdejšího Ústeckého ústavu památkové péče a ochrany přírody vypracoval koncepci muzea lidových staveb. Vzniklo Muzeum lidové architektury Zubrnice, zamýšlené jako záchranný skanzen pro region celého Českého středohoří a některých jeho přilehlých částí. Do Zubrnic začaly přibývat drobnější hospodářské stavby, které nebylo možno zachránit na původním místě. Následovaly také další obnovy, úpravy a rekonstrukce – domu čp. 74 na návsi, školy a mlýna v Týništi. Podílel na prvních opravách tratě Velké Březno – Zubrnice a na vzniku železničního muzea na zubrnickém nádraží. Roku 1993 se stal kastelánem ve „svém“ skanzenu.
Kromě běžných prohlídek s průvodcem muzeum pořádá v průběhu roku několik hojně navštěvovaných akcí, při nichž návštěvníci zhlédnou ukázky tradičních zemědělských a řemeslných prací.
Potenciál k rozvoji muzea vidí František Ledvinka na území rozkládajícím se jižně od centra obce, krajiny nedotčené negativními vlivy a prosazuje nejen transfery, rekonstrukce a zpřístupnění mlýnských staveb včetně jejich zařízení, ale také myšlenku vědecké rekonstrukce kulturní krajiny s využitím dochovaného původního uspořádání.
I když po 45 letech práce a nadšení předal své žezlo nástupkyni, nadále působí v muzeu jako vědecký pracovník a věnuje se neméně důležité práci, uspořádání a publikování celoživotně sesbíraných informací v oblasti lidového stavitelství a venkovského života.
Marie Zdeňková
Narodila se v roce 1953 Po škole pracovala v 1. výpočetním středisku Tesla jako operátorka a programátorka. V roce 1985 se s rodinou přestěhovala do Horních Měcholup a dne 1. 3. 1993 nastoupila na Místní úřad v Horních Měcholupech do sekretariátu starosty, kde pracuje dodnes.
Od roku 1993 vedla kroniku Horních Měcholup a po vzniku MČ Praha 15 v roce 1994 zpracovávala kroniku a historii Hostivaře. V roce 1998 se podílela na vydání Knihy o Praze 15 ve kterém se zúročila bádání a spolupráci s historiky z předešlých let. Tak se podařilo zmapovat život tohoto regionu ve všech aspektech a především doplnit chybějící informace o historii. V té době úspěšně absolvovala dvousemestrální odborné vzdělání na FF UK se závěrečnou atestací, zaměřené na pomocné vědy historické, prameny k dějinám obcí a rodinnou kroniku.
V roce 2003 napsala knížku Antonín Švehla a Hostivař, a v roce 2018 vyšla její kniha Ze srdce a kamene, ve které se spoluautorem Lukášem Berným, zmapovali 180 památek na Antonína Švehlu u nás i v zahraničí.
Publikovala stovky článků, reportáží a seriálů o historii a tradicích regionu jak v časopise městské části, tak v dalším tisku. Připravila řadu výstav, při nichž využila fotodomentaci, kterou pořizovala desítky let.
Ve spolupráci Michalem Frauenterkou vznikly Stezky historií Hostivaře a Horních Měcholup s 32 informačními tabulemi s historickými fotografiemi a doprovodným textem a doprovpodnou brožurou.
Byla u velkého objevu fresek z doby Přemyslovců v hostivařském kostele Stětí sv. Jana Křtitele, kde pod nánosy maleb a nátěrů restaurátor postupně odkrýval neuvěřitelně zachované nástěnné malby z konce 13. století. Vše zdokumentovala a publikovala doma i v zahraničí
Chodí na besedy se studenty a přibližuje jim práci kronikářky a pomáhá jim s podklady pro seminární a diplomové práce. Obdržela Cenu Antonína Švehly a městská část Praha 15 ocenila v roce 2012 její práci udělením Čestného občanství.Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska ji poctilo titulem Kronikář roku 2014.
Karel Schmied
Narodil se v roce 1946 do české rodiny velkostatkáře na Teplicku. Rodina vlastnila barokní usedlost s rozsáhlými pozemky. Jejich majetek byl však po roce 1948 zabaven komunistickým režimem a rodina byla vyhnána do západočeského pohraničí.
Jeho otec jako zkušený odborník zpočátku zastával vedoucí funkce v místních zemědělských podnicích, pro své politické postoje byl však často překládán z místa na místo a celá rodina se tak musela neustále stěhovat.
Jelikož řada historických objektů byla využívána pro hospodářské účely, žil pan Schmied od dětství v prostředí místních památek. Rodina žila na hradě v Hazlově, či v bývalém hospodářském statku metternichovského zámku v Kynžvartu. Tímto způsobem se nejen formoval jeho hluboký vztah k historii zdejšího kraje, ale i touha v něm pevně zapustit kořeny.
Jako meliorační technik měl možnost detailně se seznámit s rozsahem zkázy místní kulturní krajiny. Tehdy v něm uzrálo rozhodnutí pokusit se tento stav zvrátit a alespoň na malém kousku země uchovat pro budoucnost hodnoty, které denně viděl mizet.
V roce 1975 zakoupil chátrající chebský hrázděný statek a vlastními silami započal jeho postupnou, několik desetiletí trvající obnovu. Navzdory tomu, že zdejší lidová architektura nebyla v tehdejší době pozitivně přijímána, ale byla naopak záměrně ničena a
demolována, se mu podařilo samostudiem odborných pramenů usedlost obnovit do původní podoby. V roce 1991 zpřístupnil statek veřejnosti jako muzeum chebské lidové architektury s rozsáhlou sbírkou zemědělských nástrojů, lidového nábytku a vybaveni. Takto vzniklé muzeum chebské lidové kultury bylo nejen ojedinělým počinem, ale jednalo se o vůbec první soukromé muzeum v tehdejším Československu. Statek se stal také zázemím řady kulturních a vzdělávacích akcí. Pan Schmied působil mimo jiné jako odborný poradce při obnovách dalších objektů chebské lidové architektury.
Odborně se podílel především na obnově dalšího statku v Doubravě, kterému po desetiletí postupného chátrání pomohl navrátit historickou podobu.
Jaroslav Benda
Narodil se v roce 1949. Již v dětství snil o tom stát se malířem či sochařem, ale po smrti otce ve snaze matce finančně ulehčit, se vyučil v letech 1963–1966 v oboru malíř – natěrač. Od ledna 1968 nastoupil do zaměstnání v tehdejším Jihočeském podniku pro údržbu památek Tábor, ve středisku Pelhřimov. Zde se mu díky dennímu styku s uměleckými památkami a především jeho zájmu o obor postupně začaly otevírat další obzory a v roce 1973, po absolvovaném ročním dálkovém studiu na Školském ústavu umělecké výroby v Praze, úspěšně složil závěrečnou zkoušku v oboru umělecký pozlacovač. Rok nato pak absolvoval roční studium v Moravském muzeu v Brně, kde získal osvědčení konzervátora muzejních sbírek.
Nejen množství církevních a světských památek, které spolu s kolegy restauroval, ale především na nich odvedená práce proto Jaroslava Bendu v roce 1983 přivedly před zkušební komisi, která mu udělila titul Mistr umělecké řemeslné práce s restaurátorskou specializací pozlacovačství, polychromie, štaférství a řezba.
Měl možnost pracovat na velkých zakázkách v Praze, Českých Budějovicích či na zámku Hluboká nad Vltavou. Těžištěm jeho dlouholeté odborné činnosti a srdcovou záležitostí však zůstal region rodného Pelhřimovska a zvláště záchrana místní sakrální architektury. Za dlouhá desetiletí působení jeho rukami prošly desítky oltářů, obrazů a soch, někdy již na samém pokraji zániku. Svědomitou prací jim ustavičně vdechoval nový život. Rozsah jeho díla je obrovský, pojímá obnovu interiérového vybavení drobných regionálních kostelíků, významného poutního místa na Křemešníku i restaurování uměleckých děl městských chrámů v Pelhřimově či v Počátkách
Jan Pijáček
Narozen v roce 1958. V roce 1976 ukončil střední odborné učiliště ve Valašském Meziříčí. V roce 1990 byl zvolen místostarostou Vlčnova. Od roku 1998 do ledna 2017 byl starostou.
Za svého působení ve funkci starosty i místostarosty obce se podílel jako iniciátor i realizátor na obrovském množství projektů na území obce Vlčnov, z nichž mnohé přesáhly hranice této obce. Již na počátku 90. let 20. století se provedla plynofikace Vlčnova, následovala rekonstrukce budovy obecního úřadu
a slavnostní obřadní síně s instalací Galerie vlčnovských králů. Následovala nová výstavní Galerie v budově bývalé měšťanky Galerie Na Měšťance.
Do vlastnictví obce byl zakoupen historický domek č. 65 s tradičním bydlením a ve stodole bylo vybudováno Muzeum lidových pálenic, které obdrželo cenu Gloria musaealis.
Pro vlčnovské seniory se z obecních prostředků postavil Charitní dům – domov pro seniory s kapacitou
15 lůžek, v obecních prostorách se otevřela lékárna, vybudovala se druhá ordinace praktického lékaře pro dospělé a ordinace zubního lékaře. Nově byl zřízen sběrný dvůr, několik dětských hřišť a zkultivován prostor vodního pramene „Cicůrek“. Pro vlčnovské hasiče byla vybudována a s odstupem let revitalizována hasičská zbrojnice, došlo k opravě domečku č. 14, který užívají zdejší včelaři. Pro myslivce zde vznikla myslivecká střelnice a obec získala dotaci na opravu myslivecké chaty.
Pro příjmově vymezené osoby byly vybudovány byty v nástavbě mateřské školy. Došlo ke kompletní revitalizaci základní a mateřské školy.
Jednou z nejnáročnějších akcí byla rekonstrukce krajské komunikace „průtah Uh. Brod – Hluk“, na jejíž realizaci má Jan Pijáček velký podíl, stejně tak na rekonstrukci komunikaci ve směru na Veletiny spojené s rekonstrukcí chodníku, což přispělo k bezpečnosti i vzhledu obce.
Velký podíl na zlepšení života v obci měla revitalizace centra obce, vybudování amfiteátru pro pořádání kulturních akcí, revitalizace zeleně a vybudování parkovacích míst v centru obce a u kostela.
Největší investiční akcí obce se díky J. Pijáčkovi stalo vybudování čistírny odpadních vod v hodnotě 50 mil. korun před 10 lety a projektová příprava na rekonstrukce koupaliště. Pravidelně se opravovaly drobné sakrální památky a kapličky.
Za působení Jana Pijáčka byla opravena většina místních a účelových komunikací a pochůzných ploch v obci.
Vedle investičních akcí se Jan Pijáček podílel na nově vzniklých akcích, které se staly tradicí: Setkání spolků, Setkání důchodců, Den otevřených dveří, Silvestrovské pochody na Pepčín, Mikulášské pochody na mysliveckou chatu, Vítání občánků, návštěvy našich občanů v sociálních zařízeních mimo obec Vlčnov.
Desítku let se zapojuje do motivace dětí k aktivnímu života, působí v době své dovolené jako kuchař na dětských táborech.
Jako starosta Vlčnova se v letech 1998 až 2017 významně podílel na celkovém zvelebení obce, pozvednutí kulturního života a rozvoji místních tradic.
Díky významnému přispění a pomoci Jana Pijáčka se vlčnovská Jízda králů dostala v listopadu 2011, spolu s jízdou králů v dalších 3 obcích, na Reprezentativní seznam nehmotného dědictví lidstva UNESCO.
Od roku 2016 je radním Zlínského kraje pro oblast řízení dotačních programů a cestovního ruchu.
Ing. Arch. Antonín Závada st.
Ing. Antonín Závada je přední odborník na obnovu a rekonstrukci historických památek, objektů a to zejména formou vědecké rekonstrukce tam, kde zůstaly nepatrné zbytky objektu. V současné době řídí rekonstrukci vypáleného kostela v Gutech, který již dříve opravoval. V předchozích letech realizoval obnovu vypáleného kostela sv. Kateřiny v Ostravě Hrabové. Je autorem rekonstrukcí více než deseti větrných a vodních mlýnů v naší republiky, například bývalého Mikulova vodního mlýna v Mikulůvce. Většinu života pracoval ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm jehož tvář, zejména expozici Na stráni, vytvořil jako vedoucí stavební výroby muzea.
Jeho dílem je Valašská dědina a také Mlýnská dolina. Je rovněž autorem Jurkovičovy rozhledny nad skanzenem. Formou vědecké rekonstrukcee obnovil tzv. Jurkovičův altán v Zámeckém parku ve Valašském Meziříčí i fašisty vypálené Vaňákovy paseky v Lačnově.
Byl hlavním architektem první velké rekonstrukce komplexu Jurkovičových staveb na Pustevnách v osmdesátých letech a zasloužil se o jejich vyhlášení Národní kulturní památkou.
Vytvořil rozhledny ve Velkých Karlovicích – Miloňově, v Dohňanech, na Kránovci – ve Valašských Kloboukách i Čubově kopci – Francově Lhotě a dalších. Rekonstruoval zámek v Hustopečích nad Bečvou, vytvořil autentické Železářské muzeum v areálu Třineckých železáren. Stejně tak první slovensko -české informační centrum na Kotútce i chatu Emila Zátopka na vrcholu Lysé hory a další.
Bc. Petr Hudousek
Narodil se v roce 1970. Je dlouholetým úspěšným starostou města Rokytnice v Orlických horách. Pod jeho vedením se město zásadním způsobem rozvíjí, uskutečňuje množství aktivit směřujících k překonání historického znevýhodnění polohy obce na hranici, v bývalých Sudetech.
Petr Hudousek je propagátorem česko-polské přeshraniční spolupráce, je místopředsedou euroregionu Glacesnis. Inicioval nebo napomohl k realizaci např. nového muzea Orlických hor v bývalé Sýpce s moderní a interaktivní expozicí přibližující přírodu a zaniklá i živá řemesla Orlických hor, ke vzniku muzea lokální železnice v bývalé výtopně parních lokomotiv s expozicí věnovanou nejen železniční trati Doudleby – Vamberk – Rokytnice, ale i historii železnice v regionu jako celku. Občanskému sdružení Letohradský železniční klub se díky úzké spolupráci s Městem Rokytnice v Orlických horách podařilo zapsat budovu výtopny do seznamu nemovitých kulturních památek.
Starosta Petr Hudousek inicioval také další projektů na území města a v oblasti Orlických hor.
Zasadil se o realizaci česko-polského projektu na obnovu dělostřelecké tvrze Hanička, která je v majetku města Rokytnice v Orlických horách. Byla realizována oprava tvrze a vylepšena související turistická infrastruktura.
Ak. sochař René Tikal
Narodil se v roce 1961. Vystudoval AVU v roce 1989 v sochařském ateliéru doc. Stsanislava Hanzíka. Více jak 30 let se věnuje restaurování nepolychromovaných nefigurálních uměleckořemaslných děl z kamena a restaurování sochařských děl v kameni a štuku.
Restauroval uměleckou a uměleckořemeslnou výzdobu fasády poutního kostela Navštívení P. Marie a 14 soch na atice přilehlé premonstrátské rezidence na Svatém Kopečku u Olomouce, sochařskou výzdobu na fasádách tzv. Edelmannova paláce na Horním náměstí v Olomouci, štukové sochy andělů nesoucí hudební krustu v kostele sv. Michala v Olomouci, sloup se sochou Panny Marie v Prostějově, sousoší sv. Petra a sv. Pavla v Čechách pod Kosířem a jiná díla v Olomouckém kraji. Prováděl také restaurátorskou obnovu kamene i štuku na fasádách Staroměstské radnice v Praze, restaurování štukových figurálních reliéfu čelní fasády Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, restaurování čtyř dekorativních váz v kameni na Pražském hradě, sousoší Nocv Královské zahradě Pražského hradu a mnoho dalších děl v celé republice.
