Výstavu modelů a fotografií kaleidoskopu staveb v Čechách, na Moravě a ve Slezsku za posledních 120 let reprezentuje fyzickou podobu naší země v tomto období z pohledu všech krajů a důležitých měst. Srdce výstavy tvoří expozice díla zakladatele a patrona české moderní architektury Jana Kotěry, jehož 150.výročí narození si budeme na konci roku připomínat.  Výstavu obklopuje symbolický průvod stovky architektů narozených od poloviny devatenáctého století až do konce Pražského jara, tedy s rozptylem téměř 120 let. Mohlo by jich být mnohem víc, ale vždy musí dojít k určité zkratce.Nejstarší z nich, profesor Josef Fanta, byl ještě vyškolen Josefem Zítkem a dalšími představiteli generace Národního divadla , následují žáci české i německé techniky, uměleckoprůmyslové školy a vídeňské akademie před první světovou válkou a představují vývoj architektonické tvorby od secese, přes racionalistickou modernu až k hnutí pražského kubismu v čele s velkými osobnostmi Josefa Gočára, Pavla Janáka nebo Josefa Chochola a Otakara Novotného. 

Rovněž architekti, kteří se podíleli na budování Masarykovy demokratické první republiky byli vychováváni na těchto školách, k nimž se připojila v Brně nově založená škola architektury na české technice. Dominujícími postavami byli ve dvacátých a třicátých letech Kotěrovi žáci Kamil Roškot, Bohuslav Fuchs a Jaromír Krejcar, reprezentující funkcionalistickou tvorbu od její racionální až po emocionální větev. Tu pak doprovází industriální dědictví architektů firmy Baťa, ale také monumentální stavby, navržené Kotěrovými vrstevníky Františkem Roithem nebo Bohumilem Hypšmanem a nakonec romantizující tendence konce třicátých let a počátku okupace.

Poválečná doba odráží složitý politický vývoj od roku 1945 s počátečním krátkým nadechnutím a obnovením předválečné moderní tradice se z výšeným akcentem sociálního poslání ve stavbě sídlišť Josefa Havlíčka a nemocnic Bedřicha Rozehnala a poté zvratem Února 1948,  kteří přišli o statut svobodného povolání a stali součástí monopolu stavebního průmyslu, ovládaného navíc velmi brzy stalinskou ideologií, z níž se začali jen velmi pozvolna osvobozovat koncem 50-tých let. Tyto politické pohyby ovlivnily i životopisy jak nejmladší generace funkcionalistů, např. Richarda F.Podzemného nebo Jiřího Štursy, tak i těch, kteří vstoupili na profesionální dráhu až na přelomu čtyřicátých a padesátých let a hráli významnou roli od uvolnění, směřující k Pražskému jaru 1968 přes jeho brutální zakončení invazí Varšavského paktu až do konce socialistické éry. K vůdčím osobnostem patřili Karel Filsak, Karel Prager a Jan Šrámek v Praze nebo Ivan Ruller a Viktor Rudiš v Brně a především Karel Hubáček v Liberci, který svým svobodomyslným přístupem i vlastní tvorbou oslovil generaci narozenou ve čtyřicátých letech.

Ta sice usilovala o zlepšení situace již v průběhu normalizace, převzala však zodpovědnost až v době po sametové revoluci, do níž už vstoupily mladší generace, nezatížené spoutanou činností ve státních projektových ústavech, aby přiblížily naši současnou architekturu mezinárodnímu diskurzu. V této poslední čtvrtině medailonů se jedná již o žijící tvůrce. Mezi nimi jsou i ženy architektky, na čele s Alenou Šrámkovou a Věrou Machoninovou, jejichž podíl v odborné komunitě v posledních desetiletích podstatně vzrostl.

Vedle těch, kteří byli tradičně součástí mosaiky osobností oboru, jsou v této stovce jmen zastoupeni i ti, jejichž tvorba byla záměrně ignorována, jako vynikající po válce odsunutý pražský Němec Josef Zasche, architekt barrandovských vil Vladimír Grégr, popravený nacisty za účast v odboji nebo ti architekti, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem a dokonce neprávem vězněni na Pankráci v tzv.Basoprojektu.

Konečně jsou zde uvedeni i ti architekti, kteří svou tvorbou ovlivňovali český architektonický diskurs z Vídně a Berlína, ze Saska a Slezska – např. Erich Mendelsohn před válkou a po Sametové revoluci ze Španělska nebo Spojených států /např.Frank Gehry/. A výběr medailonů a modelů, jimiž se výstava obrací k nejširší veřejnosti, se nevyhýbá ani kontraverzním projektům poslední doby. V tom je i výzva k věcné odborné diskuzi , která je pro společnost žádoucí.

Prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc., Hon. FAIA
hlavní kurátor