generální ředitelka NPÚ
Vážení hosté, dámy a pánové, přeji Vám příjemný
večer.
Předem se omlouvám, že můj projev bude poněkud
vážnějším zamyšlením nad třicetiletým vývojem památkové
péče v polistopadové demokratické společnosti.
Před třiceti lety naše země nakročila směrem k demokracii
a součástí této zásadní změny byla pochopitelně
i nezbytná proměna památkové péče. Dovolte
mi proto krátce připomenout, s jakým dědictvím
jsme se museli od samého začátku po roce 1989 vypořádat.
Čtyři desetiletí totalitního režimu zanechaly náš památkový
fond v žalostném stavu. Znárodnění soukromého
majetku po roce 1948 zpřetrhalo vlastnickou
kontinuitu a nedostatek prostředků, ale i zájmu
o kulturní dědictví jej uvrhl do postupné zchátralosti
– osud našich památek i historických měst v té době
nezadržitelně směřoval k masovému zániku. A to nikoliv
z důvodů ideologických, nýbrž ekonomickou
i organizační neschopností tehdejšího režimu zajistit
alespoň základní údržbu památkového fondu, který
byl ve všeobjímajícím socialistickém státním vlastnictví
a beznadějně chátral. Události roku 1989 přišly
z tohoto pohledu skutečně na poslední chvíli, jelikož
bezpočet památek tehdy stálo doslova nad propastí
a jen krůček je dělil od samého zániku.
I proto snad největším benefitem sametové revoluce
se pro památky stala právě obnova jejich soukromého
vlastnictví, která proces samovolného chátrání
poměrně rychle zastavila. Památkovou péči nicméně
porevoluční vývoj postavil před nečekané, zcela nové
výzvy a památkový fond před nová rizika, na která
jsme předchozím vývojem nebyli a ani nemohli být
připraveni.
Velkou výzvou se hned v r. 1990 stal proces nápravy
křivd a spravedlivé restituce neoprávněně vyvlastněného
majetku. Týkalo se to i vydání značné části státních
hradů a zámků a nutno přiznat, že pro mnohé
památkáře to byl velký problém. Neskrývali své obavy
o osud vydaných děl a restituovaných objektů. Ale
budoucnost ukázala, že tyto obavy byly, až na několik
výjimek, liché a naopak, korektní jednání s restituenty
dalo základ dodnes trvající dobré spolupráci.
Dnešním setkáním zde ve Španělském sále chceme
poukázat na ty nejúspěšnější obnovy na našem území
za poslední tři desetiletí, připomenout si význam
kulturního dědictví pro naši společnost a v neposlední
řadě vyzdvihnout práci všech, kteří se o jeho obnovu
významným způsobem zasloužili.
Je třeba také připomenout, že zásadní roli při záchraně
kulturních památek v posledních třiceti letech
sehrála i podpora ze strany veřejných financí. Český
stát od 90. let minulého století postupně připravil několik
dotačních programů, a to nejen v rezortu kultury,
jejichž význam a úspěšnost využití se jednoznačně
potvrdily. V novém tisíciletí pak tuto podporu
posílily prostředky od našich zahraničních sousedů
a partnerů v podobě evropských strukturálních fondů
a tzv. norských fondů.
Celková výše podpory, kterou naše společnost za
posledních třicet let investovala do obnovy památek,
sahá do výše několika desítek miliard korun. To
je objem na první pohled nezanedbatelný, nicméně
vzhledem k hodnotám, které díky němu dostáváme
zpátky, jde stále o objemy spíše drobné, a to i ve srovnání
s množstvím financí v ostatních rezortech, na
zajištění jiných společensky důležitých státních realizací,
jakými je například dopravní infrastruktura.
Spolu s obnovou památek totiž tvoříme nejen krásná
místa příjemná k životu, ale také místa, která mají
svoji budoucnost a tím pádem také mohou svému
okolí dále prospívat. Právě mnohostranně pozitivní
dopady, které do života společnosti přináší kvalitně
udržované prostředí včetně opravených památek,
jsou stále nedostatečně doceněny.
Náležitá péče o památky má i nezanedbatelný praktický
a ekonomický význam. Obnovená památka
představuje totiž i ekonomické zhodnocení nemovitosti,
vytváří pracovní příležitosti a posiluje celkovou
důvěru ve společenský systém, jeho spolehlivost
a schopnost postarat se o svěřené hodnoty. Nesmíme
proto zapomínat, že naše památky jsou nejen součástí
naší národní identity, dokladem naší bohaté stavební historie, ale i významným ekonomickým faktorem v oblasti prosperujícího cestovního ruchu.
Osmdesát procent zahraničních turistů z celkového ročního
počtu 30 milionů návštěvníků přijíždí do České
republiky právě za poznáním hmotného kulturního
dědictví. Je tedy zřejmé, že finanční prostředky vložené
do obnov památek mají i vysokou návratnost.
Dnešní velký, byť zdaleka ne ještě dostačující objem
stavebních a restaurátorských prací na památkách,
podpořený veřejnými financemi, přináší ve všech
regionech očividné výsledky. Na tomto místě bych
velmi ráda připomněla specifický význam obnov
státních památek ve správě NPÚ. Ty jsou jakousi
„výkladní skříní“ památkového bohatství naší země
a zároveň i státní památkové péče. Je proto naší prvořadou
snahou, aby jejich stav a odborná kvalita jejich
obnovy byly té nejvyšší dosažitelné úrovně. Věřím,
že zde můžeme řadu obnovených památek jmenovat
s oprávněnou hrdostí – jako například obnovu hradu
a zámku v Českém Krumlově, zámku Kratochvíle,
Květnou zahradu v Kroměříži, Hospital v Kuksu
a řadu dalších. Šesti z nich se dostalo i vysokého mezinárodního
uznání, když jim byla v obrovské konkurenci
udělena prestižní cena Evropské unie Europa
Nostra.
Během uplynulých třiceti let však nedocházelo na
památkovém fondu pouze k úspěchům, bohužel stále
dochází i k nezanedbatelným ztrátám. Revoluční
doba – jakýsi výbuch svobody ne všemi pochopené
a některými přímo zneužité, vedla například k nepředvídanému
nárůstu krádeží památkově chráněných
uměleckých předmětů a jejich masivnímu vyvezení
přes otevřené hranice do zahraničí.
Ke ztrátám docházelo i v oblasti určitých segmentů
nemovitého kulturního dědictví – například technických
památek nebo i památek moderní architektury.
Pravdou je, že například význam industriálního
dědictví česká společnost pochopila výrazně později,
než tomu bylo v jiných vyspělých zemích Evropy,
a proto také řada významných reprezentantů
bohužel zanikla – vzpomeňme například Pragovku
v Libni nebo Liebigovu textilku v Liberci nebo
oděvní závody v Prostějově. Je třeba si přiznat, že
mnohé industriální památky jsou ohroženy dodnes.
Neméně bolestnou skutečností je fakt, že nenahraditelně
zanikají i významná díla poválečné moderní
architektury, paušálně označována pejorativní nálepkou
„totalitní architektura“, aniž by se rozlišoval
jejich význam a individuální hodnota. Nejednou přitom
jde o realizace architektů evropského významu,
kteří si je v mimořádně obtížných podmínkách na
režimu mnohdy vyvzdorovali. Vzpomenu například
zdemolovaný obchodní dům Ještěd v Liberci nebo
aktuálně likvidovaný komplex Transgasu v Praze.
Agendu světového dědictví jsem si ponechala zcela
na závěr. Česká republika, samozřejmě především
dík skutečně mimořádným kvalitám svého památkového
fondu, dosáhla v této oblasti velkých úspěchů.
Skutečnost, že po delší odmlce nám Výbor světového
dědictví k dosavadním dvanácti zapsal v letošním
roce na Seznam hned dvě další nominace – Hornickou
krajinu Krušnohoří a Krajinu pro chov a výcvik
ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad
Labem – je skvělým příslibem do budoucna. Věřím,
že spojením vědeckého poznání, zodpovědné péče
a rozumného udržitelného rozvoje připravíme našim
památkám dobrou budoucnost.
Dámy a pánové, mnozí z vás dnes převezmete ocenění
za příkladnou obnovu památky v demokratické
společnosti. Věřte, že pro odbornou porotu, která
z krajských nominací vybírala vítěze, nebyl jednoduchý
úkol vybrat pouze jednu památku v každém kraji,
jelikož za těch posledních třicet let se odvedlo na
památkovém fondu mnoho dobré práce. Ocenění si
proto zaslouží každý z vás, který nerezignoval a i přes
všechny administrativní i finanční nároky se obnově
památek věnuje. Vám všem – vlastníkům, projektantům,
restaurátorům, řemeslníkům, památkářům
a řadě dalších patří velký dík za uchovávání našeho
výjimečného památkového fondu a tím i posilování
národní identity.
Děkuji za pozornost.
Naděžda Goryczková
