náměstek pro řízení sekce
kulturního dědictví,
Ministerstvo kultury ČR
Vážení čtenáři,
příležitost ohlédnout se za uplynulými třemi dekádami
památkové péče ve svobodné společnosti je velmi
cenná. Děkuji všem, kteří se přičinili o vznik této
publikace, ale také všem, kteří se zapojili do dalších
počinů reflektujících nejmladší vývoj oboru památkové
péče.
Součástí zodpovědnosti spojené s pozicí, na které
mám tu čest již pátým rokem pracovat, je péče o památky
v naší zemi, a to včetně podílu na organizování
finanční podpory jejich záchrany a obnovy. Hlavními
aktéry při opravách památek jsou pochopitelně jejich
vlastníci. Nicméně příspěvek na záchranu a obnovu
ze strany státu je často zásadním impulzem pro rozhodnutí
k opravě přikročit.
Přes veškeré finanční i jiné limity možností této státní
podpory je namístě objektivně konstatovat, že náš
systém budovaný od devadesátých let dvacátého století
je mnoha zahraničními kolegy považován za velmi
úspěšný model. Zvláštní zmínku zasluhuje Program
regenerace městských památkových rezervací
a městských památkových zón, který svým nastavením
vytváří zvláště stimulační prostředí pro spolupráci
vlastníků se samosprávami a státem. Celkově bylo
v letech 1992 až 2018 v „památkových programech“
poskytnuto 16 267 760 000 Kč. Rozhlédneme-li se
kolem po našich již z velké části opravených městech
a vesnicích, je zřejmé, že při vynaložení relativně
malých státních prostředků se podařilo dosáhnout
pozoruhodných výsledků. Přitom přínos z cestovního
ruchu souvisejícího s památkami je pro státní
rozpočet dlouhodobě velmi významnou kapitolou
mnohonásobně převyšující tyto výdaje. Nad rámec
uvedených prostředků stát také z velké části financuje
opravy památek prostřednictvím rozpočtů svých
příspěvkových organizací, zejména pak Národního
památkového ústavu. Tato odborná instituce je velmi
úspěšná v generování vlastních výnosů a také patří
k nejúspěšnějším příjemcům dotací z Evropské unie
a z dalších zahraničních zdrojů.
S poskytováním příspěvků vlastníkům souvisí odborná
úřední práce, která sice není zvenčí příliš vnímána,
ale je nezastupitelná. Velmi si vážím svých
kolegyň a kolegů v Odboru památkové péče Ministerstva
kultury za jejich osobní nasazení, s nímž
přes kapacitní poddimenzovanost dokáží každým
rokem znovu dostat finanční prostředky k žadatelům
a umožnit tak realizaci oprav. Poděkování si jistě zaslouží
jak ti, kteří se o vznik programů finanční podpory
památek zasloužili, tak ti, kteří zajišťují jejich
naplňování.
V této krátké úvaze se ale nechci věnovat jen samotným
výsledkům památkové péče – ty jsou dostatečně
zřejmé a vrací se k nim kompetentní analýzy. Rád
bych připomněl prostý fakt, že památky byly vytvořeny
lidmi pro lidi a stejně tak jsou uchovávány jako
velký přínos pro přítomnost a budoucnost.
Památková péče patří k činnostem, které nelze kvalitně
vykonávat jako pouhé zaměstnání. Je součástí
úsilí o zachování a rozvíjení naší kulturní identity.
Podobně jako péče o lidské zdraví, duchovní hodnoty,
či vzdělávání mladé generace patří ke skutečným
povoláním. Člověk, který takové povolání rozpozná
a přijme, se zpravidla musí lecčeho zříct, aby dokázal
zvládnout náročné výzvy a situace, které tato práce
přináší. Trpělivé vysvětlování významu památek
pro naši současnost i budoucnost se nesetkává vždy
s nadšeným a rychlým přijetím. Takové těžkosti však
nikdy nesmí vést k despektu vůči partnerům, kteří
mají možnost osud památek ovlivňovat. Naše práce vyžaduje opravdu mnoho – realistické hodnocení každé konkrétní situace, empatii na všech stranách řešeného problému, schopnost kreativně hledat řešení
a vizi společensky optimálního a dosažitelného
cíle. Trvalým úkolem je také neustálé hledání souladu
mezi konkrétním vhodným řešením a obecnými
principy, které nelze bez následků jednotlivými
řešeními zpochybnit. Přitom samozřejmě platí, že
„šedivá je veškerá teorie a zelený strom praxe“. Pro
dlouhodobou udržitelnost výsledků naší práce potřebujeme
jistě obojí.
Je nás patrně mnoho, komu zdánlivě dlouhé období
třiceti let uplynulo jako mávnutím kouzelného proutku.
Nejspíše proto, že to byla doba velmi dynamická.
Sám nemám přímou zkušenost z oboru památkové
péče před rokem 1989. Považuji ale za štěstí, že jsem
se v letech bezprostředně navazujících mohl od starších
kolegů učit, a že jsem mohl i prostřednictvím
památkových archivů vnímat, jak často se naši předchůdci
museli potýkat s politickou zvůlí a hloupou
arogancí minulého režimu. Některé z nich frustrující
zkušenosti připravily o vůli k hledání dobrých kompromisů,
což posléze obor poškozovalo. Liberální
hesla devadesátých let také mnohdy nepomáhala
potřebě hledání všestranně přijatelných regulačních
mechanismů. Ačkoliv dosud nemáme nový památkový
zákon (a jistě lze vytknout mnoho dalšího),
zůstává prokazatelným faktem, že památková péče
od roku 1989 zásadním způsobem posílila. Nestalo
se tak samo od sebe, ale dlouholetým úsilím mnoha
lidí, kteří dokázali vidět výzvy přelomové doby a přizpůsobit
jim své životy.
V následném období po roce 2000 bylo pro obor
zásadní, zda bude odpovídajícím způsobem nastavena
činnost odborné složky. Stabilizace Národního
památkového ústavu po sloučení pracovišť v jednotlivých
krajích nebyl jednoduchý proces. Nyní však
přes veškeré kritiky jednotlivých kroků tato instituce
požívá ve společnosti i v politické sféře respektu dříve
nevídaného.
Poslední léta signalizují, s čím bude třeba počítat
v blízké budoucnosti, ať již máme na mysli příležitosti,
či hrozby pro naše památky. Loňský rok, který
byl Evropským rokem kulturního dědictví, poukázal
právě na příležitosti plynoucí z evropské kulturní
různosti a zároveň podobnosti zájmů v péči o památky.
Příležitostí a zároveň potenciální hrozbou je
každá významná změna legislativy.
Věřím, že se zkušeností nabytou ve velké míře právě
v posledních desetiletích se památkové péči podaří
udržet systém garantující uchování našich památek.
Jejich krása si dokázala získat mnohé obhájce nejen
v samotné oficiální památkové péči, ale také v nevládních
organizacích a v mnoha spolupracujících
oblastech.
Závěrem mi dovolte, abych za dlouhá léta poctivé
práce poděkoval především těm, kdo příliš často
chválení nejsou – památkářům. Bez nich by naše
země již byla o mnohé hodnoty ochuzena.
Přeji nám všem, aby současné ohlédnutí se zpět a rekapitulace
dosaženého byly zdrojem síly pro další nikdy
nekončící práci v péči o památky.
Vlastislav Ouroda
