PRAHA

„Město vidím krásné…“, tak by šel parafrázovat počátek slavné věštby kněžny Libuše, pokud by se týkal architektury české metropole. Nelze pominout fakt, že se toto historické město původně rozkládalo mezi Petřínem, Opyší, tedy místem kde stojí Pražský hrad, Letnou, Vítkovem, Šibeničním vrchem, Vinohradským návrším a Vyšehradem, tedy mezi sedmi pahorky. Tím se nejen kulturním významem, ale i geografickou podobou blíží Věčnému městu.  Hlavní stopu zde zanechaly slohy od románské doby po současnost, ale za architekturu světové úrovně lze označit stavby gotické, vrcholně barokní a také některé z 20. století, které ukazuje tato výstava. Počátky moderní architektury jistě silně ovlivnilo holandské stavitelství se zvýrazněním pohledového režného zdiva. Zvláštním fenoménem se stal kubismus, který se v českých zemích výrazně uplatnil i ve stavitelství.

Nástup moderní architektury též silně souvisel s kvalitou školství, což se týkalo nejen vysokoškolských institucí, ale i mnoha středních, zvláště průmyslových škol. Z hlediska moderních přístupů byla nejvýznamnější školou bezesporu vídeňská Akademie výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste Wien), kterou navštěvovali mnozí architekti, pocházející z českých zemí. To vše souviselo s mimořádnou kulturní úrovní podunajské monarchie. U jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní architektury Otto Wagnera studovali například Josef Hoffmann, Bohumil Hübschmann, Josef Chochol, Jan Kotěra, František Krásný, František Roith nebo Karel Vávra, z nichž se poté někteří výrazně podepsali na podobě Prahy. Nelze opominout ani dalšího Wagnerova žáka, Slovince Josipa Plečnika, který vedle úprav Pražského hradu navrhl kostel Nejsvětějšího Srdce Páně.

Právě Jan Kotěra, jehož 150. výročí narození si roku 2021 připomínáme, začal vyučovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole roku 1898. Roku 1910 nastoupil na Akademii výtvarných umění (AVU), kde působil až do své smrti roku 1923. Jeho nástupcem se stal další nadaný tvůrce Josef Gočár. Na Uměleckoprůmyslové škole též působili významní architekti, již zmíněný Josip Plečnik, Pavel Janák, Otakar Novotný a Jan Sokol. Na poměrně konzervativním Českém vysokém učení technickém se situace začala postupně měnit poté, co zde začal vyučovat Antonín Mendl, který se stal roku 1920 asistentem Josefa Fanty. Nejen z jeho osobních materiálů, ale hlavně ze svědectví jeho studentů vyplývá, že Mendl měl zásadní vliv na prosazení zásad moderní architektury na pražské technice. Schopné architekty však také vychovávala pražská německá technika – Deutsche Technische Hochschule Prag. Zvláště se prosadili Arnošt Mühlstein s Viktorem Fürthem, kteří navrhovali nadstandartní stavby. Nutno ovšem dodat, že Mühlstein též studoval u Kotěry na AVU.

Meziválečné období tedy navázalo na předchozí vývoj, přičemž se u nejkvalitnějších realizací prosadil funkcionalistický styl. V Praze vyrostlo mnoho velkých moderních staveb, například Veletržní palác, Všeobecný penzijní ústav nebo budova Elektrických podniků. Z rodinných domů lze jmenovat Müllerovu vilu nebo celý soubor osady Baba.

V poválečném období se některým tvůrcům podařilo navázat na předchozí epochu, například Josef M. Rathouský stále projektoval pozdně funkcionalistické domy, ale skutečný návrat k evropské moderní architektuře nastal až po Světové výstavě Expo ’58 v Bruselu. I v této době pedagogicky působily kvalitní osobnosti, například Jaroslav Fragner nebo František Cubr. Dokonce došlo k postavení sakrální stavby, navržené švýcarským architektem Ernstem Giselem, ale celkově v sedmdesátých letech úroveň stavitelství klesala, nejviditelněji se to projevilo ve výstavbě sídlišť z typizovaných panelových domů. I zde však existovaly výjimky.

V éře po listopadu 1989 se podařilo opět navázat kontakty se světovým prostředím, ale vedle velice povedených stavitelských počinů se objevilo také mnoho nežádoucích jevů, ke kterým patří podnikatelské baroko nebo vznik tzv. satelitů. Tyto záležitosti však nejsou předmětem této výstavy, která by měla představit převážně nadprůměrné architektonické výsledky. A toto konstatování se pochopitelně týká i počátku 21. století.

Mgr. Patrik Líbal, Ph.D.
kurátor expozice Pražská moderní architektura